Příběhy
27. 5. 2007
Máte nějaký vtipný,veselý nebo smutný příběh s koňmi???Jestli ano buď ho pisněte do komentářů nebo mi ho pošlete na e-mail- konskynet@seznam.cz a ja zveřejním;)....tak prosím pusťte se do toho....
Princezna stáje
Ahoj všichni jmenuji se Lucka a chtěla bych se s vámi podělit o jeden neveselý, ale pravdivý příběh. Jezdím na jedné jízdárně už asi 4 roky a velice se mi tam líbí. Jízdárna je menší s 10 koníky, jejichž jména jsou Mohykán, (Megí), Vesna, Vanda, Zita, Zara, Miky, Viktor, Lotky a Čaky. Já jezdím hlavně na Vandičce, což je 10 hnědka anglického plnokrevníka. Ale nyní mi leží na srdci trochu něco jiného než naše dovádění s Vandou. V naší stáji jste ještě velmi nedávno mohli zahlédnout nádhernou vranou klisnu s nosním pruhem Megí. Byla to 3 a půl roku stará sestra Mohykána. Nerada o ní píši v minulém čase, ale nic už nezměním na tom, že Megí už mezi námi není. Tahle kobylka byla princeznou stáje (chodili se na ní dívat i lidé z okolí) a jezdil na ní hlavně majitel koní Jarda, protože Megí zdědila po matce Monetce povahu letícího šípu, často měla koutky od krve, ale to ne proto, že by se na ní necitelně jezdilo, ale proto, že byla tak nezastavitelná. Prostě si toho nádherného koně představte … A o prázdninách se to stalo. Kobylka začala kulhat, zjistilo se že má artrozu , kterou zdědila po Monetce. Byly 2 možnosti, buď se jí deformace kloubů upraví růstem a aspoň jí to nebude bolet nebo se bude muset utratit. S kobylkou se to nelepšilo a tak se před týdnem majitel rozhodl ukončit její trápení. Mělo se to provést ve čtvrtek. Ve středu když jsem jela od kobylky o kterou se starám kamarádce, jsem se zastavila na jízdárně, abych se s Megí rozloučila, ale nečekala jsem co uvidím. Ve stáji stála jen malá Zara(je ještě hříbě a nejezdí se na ní) a nějaký nový kůň. Megí ležela v boxu od Mohykána a už se nemohla ani zvednout, vešla jsem k ní a ona mě pomalu ani nezaregistrovala, tak jsem si k ní sedla a vzpomínala na všechny krásné chvíle, které jsme spolu od hříbátka prožily. Megí mi položila hlavu do klína a přerývavě dýchala, nevím jestli mě vnímala, ale bylo to strašné. Přála jsem si, aby se stal zázrak, ale.................... Strašně jsem brečela, a tak jsem se rozhodla už raději odejít, abych svou depresivní náladu na Megí ještě nepřenesla. Poslední pohled a Sbohem Megí! Pak jsem se konečně podívala na toho nového koně a chtěla jsem křičet a mlátit: Ty ryzáku, co ty tu děláš v boxu Megí, tady má být ona a né ty, ale pak jsem si uvědomil, že on za nic nemůže.. Jen k němu cítím odpor, nevím proč, ale asi proto, že se nemůžu smířit s tím, že ho Jarda koupil místo Megí, aby měl koně do provozu.
Snoopyk
Dark Wolf
Povím vám příběh o svém zemřelém koni, o jednom z mých největších kamarádů a také o tom, jak dokáže být někdy
přátelství kruté…
Všechno začalo osudného 24.prosince 2005. Dlouho jsem po tom toužila, už čtyři roky jsem to chtěla… a dnes se mi to
konečně splnilo: nedočkavě rozbaluji pod stromečkem malý úhledný balíček, ze kterého po chvíli vypadne obálka,
třesoucíma se rukama ji otevírám a čtu. Na tváři se mi objevuje čím dál širší úsměv, zvedám se a objímám oba rodiče:
Dostanu koně! Pi rozbalení všech zbylých dárků se s rodiči dohaduji, kam pojedeme koníka vybrat. Táta ví, že už dlouho
chci koníka z Německa a že chci nějákého z útulku pro dříve týrané koně. Nakonec se dohodneme že 26.prosince se
vydáme do několika již vybraných německých stájí a tam si vyberu svého vyvoleného. Večer usínám zaslepená radostí
a celá nedočkavá.
Jsou tři hodiny ráno, všude je tma, teplota dvacet stupňů pod nulou, jindy bych byla na svůj budík celá naštvaná,
dnes jsem celou noc nespala a jen toužebně se stále dívám na hodinky. Ve tři hodiny konečně zazvoní budík a já
vyskakuji z postele, po probdělé noci sice s kruhy pod očima, ale nedočkavá. Ve 3:30 jsem i s tatínkem připravená k
odjezdu a vydáváme se na naši pouť, cílem jedna stáj v německém Lipsku. Cetsa je dlouhá, jedeme pomalu, sněží a je
nevlídno. Konečně dorážíme ke stáji. Vychází nám vstříct usměvavý mladý muž, shodou okolností Čecho-Němec, takže
umí česky, což nám vyhovuje neboť žádní přeborníci v němčině nejsme ?. Pozve nás nejprve do své kanceláře kde nám
nabízí čaj a kávu a menší občerstvení a dvacet minut spolu probíráme jaký by měl být můj ihaháček. Když se ohřejeme,
tak se konečně zvedáme z pohodlných křesílek. S bušícím srdcem vcházím do první stáje. Areál je obrovský-má asi čtyři
stáje, jednu hlavní budovou a halu. Nasávám dávno známý pach koňských těl. Jako ve snách kráčím prostornou
chodbičkou a prohlížím si koníky určené k prodeji. Majitel mi ke každému řekne vlastnosti, chování, povídá mi o
minulosti. Zaujala mne jedna menší kobylka, kříženec ČT a Hannovera. je to ryzka s krásnou hvězdou na čele…prohlížím
si ji, kobylka do mě jemně naráží heboučkým nosem…je krásná, říkám si že na ni nesmím zapomenout a prozatím je pro mne favoritem číslo jedna. Majitel se baví s tátou a já dál procházím stáj. Nakonec dospěju k jejímu konci a už se otáčím že půjdu zpět když tu…z rohového tmavého boxu se ozve tiché zafrkání. Otočím se po zvuku a hledím do malých, tmavých oček. přistoupím blíž. Nečekám na povolení a automaticky odsunuji zástrčku uzavírání boxu a vstupuji dovnitř. Prohlížím si statného tmavého hnědáka. Může mu být tak kolem šesti let. Přejíždím mu po krku, po zádech, zraky mi padnou na odřené nohy a sedřenou kůži na hleznech. Koník se po mně bolestivě ohlíží…a najednou mne z mého transu vytrhne hlas: „Ne, tohohle ne, ani není k prodeji, je to takový malý zanedbaný šmudla, k ničemu bys ho neužila, poj´d se odívat ještě do té druhé stáje.“ mluví ke mně ten mladý muž, který tomu tady velí. Ptám se, proč bych měla mít dobrého koně když jsem mu dvacet minut soustavně opakovala že si klidně pořídím nějákého chudáčka ale hodného… Muž pokrčí rameny a odevzdaně si povzdychne: „Když jinak nedáš…je to pěti a půl letý valach ČT i když v jeho původu se nalézá jeden A1/1. Patřil jednomu pitomci, který ho měl již od narození. Jeho matku si koupil kvůli závodům, ale kobyla se zranila a na závody byla odepsaná. připustil ji a radostně očekával hříbě…pak se mu začal kazit chov, nic se mu nedařilo a on začal hodně pít, byl agresivní a začal týrat koně. Když se narodil tenhle kůň, surově ho hned zmlátil, tak to šlo každý den, koně dusil mlátil bičem a ve dvou letech na něj vzla ostruhy. Kůň má těžké problémy s páteří, do konce života špatný nohy…s tímhle nic nenaděláš.“ Zajímá mě už jen jedno: „Jak se jmenuje?“ a pak už jen slyším odpověď: „Dark Wolf.“
Tím vše začalo. Tím že jsem si v přepravníku odvezla Darka. Přivítání doma bylo bouřlivé, všichni nás vítali a všichni si
Darka zamilovali. Dark a já jsme si na sebe tak navykli, že za mnou chodil po celém areálu úplně všude, nechávali jsme
mu volnost, protože byl hodný, vyhovoval i ostatním koním a skvěle zapadl do hierarchie. Zažíval nejkrásnější okamžiky
svého života a nebyl sám. I já jsem byla štěstím bez sebe, Darka jsem skutečně milovala a nebyla žádná šance, že by
nás něco dokázalo odloučit, až jednou…
Jednoho lednového rána, když nám díky bohu odpadla škola, se řítím za svým miláčkem. Jako každý den ho vidím
nadšeně běhat kolem východu z výběhu a sylším netrpělivé řehtání. Dávám mu mrkvičku a odvádím si ho z výběhu.
Chystám se na trénink, Dark toho ještě moc neumí, jak byl týrán, tak žádný výcvik nepodstoupil a v německé stáji,
kde jsme ho koupili, byl odsunut a odstraněn z výcviku z neznámých důvodů. Začala jsem s ním základní jízdárenské
cviky, ktré už docela ovládal a po čase i skoky. Dnes měl být na programu náš první parkur. Nadšeně si ho osedlávám
a vyrážíme k hale. Opohybuji a skočím pár menších skůčků. Pak požádám kamarádku o stavbu parkuru, mezitím s ejen
tak procházíme kolem. Najednou slyším z druhé strany haly křik, nejasně vnímám hlas svého klubového kamaráda Ondry,
jak křičí něco, že chce v ale také pracovat on. Odpovídám, že jsem v hale sotva 40 minut a že skončím za chvíli ať
počká. Ondřej má svého koně už dva roky a jeho hlavním cílem je jezdit s ním an velké závody. Rodiče mu koupili
sporotvního koně za 200 000. To mě a Darka tedy rozhodně nemůže vyvést z míry. Parkur je postaven a my vyrážíme.
Blíží se k nám modrobílý kolmáček, výšky překážek jsou všechny do 80 cm, aby je Dark zvládl, pobízím a…..hop jsme za
překážkou. Dokonce ve správném cvalu, Dark se snaží jako nikdy, skáčeme přes vějíř a blíží s ek nám minizeď.
Pojeď Darku, hopla, hodný koníček. Otáčíme se na zelenobílý oxer…je na Darka docela vysoký, kolem 90 cm. Pobízím,
nájezd a vše vypadá dobře a pobídka HOP jsme nad skokem, letíme, je to nádhera…najednou se rozletí obrovské halové
dveře a dovnitř se vřítí Ondřej na svém hřebci. Dark ztrácí pozornost, padá do oxeru a snaží se dostat pryč, ale noha
se mu zasekla v držáku. Valí se na bok a padá i se mnou, odletím dva metry pryč a slyším ošklivé křupnutí, je mi jedno
jestli se něco stalo mně, ale hlavně se nesmí stát nic Darkovi, zmateně se rozhlížím kolem sebe jsem dezorientovaná a
najednou spatřím svého koníčka, jak se svíjí v nesnesitelných bolestech na zemi. Chci vstát a běžet k němu, ale s hrůzou
zjišťuji, že se nemohu pohnout, se slzami v očích sleduji, jak se můj koník zmítá v křečích, až se nakonec přestane
hýbat. ne, to ne, to nemůžeš, Darku…přibíhá ke mně trenérka, po chvíli přijíždí sanitka, nakládají mě na nosítka a
zavírají dveře, poslední na co mi padnou zraky je můj věrný Dark…v nemocnici jsem hysterická a chci zpátky k Darkovi,
je mi jedno že mám v hajzlu čéšky, je mi jedno že mám zdemolovanou chrupavku, je mi ukradený můj zdravotní stav.
Všechno je mi už jedno, chci za darkem, řvu na doktory, na ty senilní hlupáky, kteří se na mě jen shovívavě usmívají a
tváří se jakoby nic. vyprosím si propustku domů hned jakmile skončí vyšetření. přijíždím domů, celá rozlámaná, ale to
je mi v tu chvíli jedno. Doma je ticho, absolutní ticho, vcházím do obývacího pokoje, ani se nezuju a nesundám bundu,
přiletím jak nejrychlejimi to zraněná noha dovolí a zděšeně sleduji oba rodiče a mojí trenérku, jak sedí na sedačce,
mamka pláče, trenérka taky a táta se tváří absolutně zdrceně. „Dark to nepřežil…Dark umřel, už není mezi námi.“ „NE!“
vykřiknu v hrůze, roztřesou se mi kolena a sesypu se na zem. Můj dark, můj největší kamarád, můj smysl života…už nikdy
nespatřím ta rošťácká očka, ta kukadla, už nikdy mě Dark nebude vítat až se vrátím ze školy, už nikdy si ho
nepohladím… Domů mi přivezli jeho sedlo, uzdečku a zkrvavené bandáže…to jediné co zůstalo po mém věrném a konečně
poraženém Darkovi.
Snoopyk
Arew
Vyprávění nešťastného příběhu jednoho krásného hřebce...
Nevím proč jsem byl právě tam.Jedno,ale vím jistě,chtěl jsem zpět,zpět domů s maminkou jsem se ani pořádně nepoznal a už jsem byl tam,tam v té malé ohavné stáji.
Co jediné si nyní z věku hříběte pamatuji je jen toto a ukrutná bolest,kterou mi způsoboval ten obrovský,černý bič.Nenarazil jsem na milující lidi,to je mi jasné od začátku mého pobytu tady.Žrádla jsem ve žlabu nenašel nikdy přes moc a volného pohybu jsem si taky moc neužil.A když už tak jen s železem v hubě a s zátěží na hřbetě.Musel jsem skákat přes ohromné překážky a za chyby jsem byl bit.A prý budu bit,když to tady pokazím,ale sám nevím co nemám pokazit.Vím jen to,že pokazit to nesmím,protože mě za to čeká smrt,zlá,na jatkách.
Au,bolí to,když se mi zarývají ty ostré předměty do kůže z obou stran mého těla.Pomalu docházím až do těsného prosteru.Mám strach.Velký strach,nechci zemřít.
Dveře se otevírají a ostré předměty mě nemilosrdně bodly.Vybíhám ven z těsného prostoru do rozlehlé,ohraničené plochy.Jsem zmatený,jsem tady poprvé a nikde smilování.Au,už zase ta bolest.Ale co to?Překážka,tu znám,přes tu jsem už trénoval skoky! Železo se mi v tu chvíli ohavně zarylo do úst a nemilosrdně mě donutilo,mít hlavu úplně zdviženou.Bolí to a nemohu si změřit překážku.Nemůžu nic vnímat.Pomoc,prosím.
Nevím co dělat a tak skočím do neznáma.Cítím tupý náraz a pád mého jezdce.Neodvažuji se přemýšlet.A druhá bolest,ale tentokrát mnohem větší a silnější,pronikavější a ukrutná.Cítím jak dopadám na zem a kolem mě dopadá ještě několik kavalet. Pomalu otevírám oči,ale nemá to cenu,bolest mi nedovolí nic dělat. Vím,že nastal můj konec.Slyším asi poslední věc,nabití a výstřel...
Snoopyk
Ahoj všichni jmenuji se Lucka a chtěla bych se s vámi podělit o jeden neveselý, ale pravdivý příběh. Jezdím na jedné jízdárně už asi 4 roky a velice se mi tam líbí. Jízdárna je menší s 10 koníky, jejichž jména jsou Mohykán, (Megí), Vesna, Vanda, Zita, Zara, Miky, Viktor, Lotky a Čaky. Já jezdím hlavně na Vandičce, což je 10 hnědka anglického plnokrevníka. Ale nyní mi leží na srdci trochu něco jiného než naše dovádění s Vandou. V naší stáji jste ještě velmi nedávno mohli zahlédnout nádhernou vranou klisnu s nosním pruhem Megí. Byla to 3 a půl roku stará sestra Mohykána. Nerada o ní píši v minulém čase, ale nic už nezměním na tom, že Megí už mezi námi není. Tahle kobylka byla princeznou stáje (chodili se na ní dívat i lidé z okolí) a jezdil na ní hlavně majitel koní Jarda, protože Megí zdědila po matce Monetce povahu letícího šípu, často měla koutky od krve, ale to ne proto, že by se na ní necitelně jezdilo, ale proto, že byla tak nezastavitelná. Prostě si toho nádherného koně představte … A o prázdninách se to stalo. Kobylka začala kulhat, zjistilo se že má artrozu , kterou zdědila po Monetce. Byly 2 možnosti, buď se jí deformace kloubů upraví růstem a aspoň jí to nebude bolet nebo se bude muset utratit. S kobylkou se to nelepšilo a tak se před týdnem majitel rozhodl ukončit její trápení. Mělo se to provést ve čtvrtek. Ve středu když jsem jela od kobylky o kterou se starám kamarádce, jsem se zastavila na jízdárně, abych se s Megí rozloučila, ale nečekala jsem co uvidím. Ve stáji stála jen malá Zara(je ještě hříbě a nejezdí se na ní) a nějaký nový kůň. Megí ležela v boxu od Mohykána a už se nemohla ani zvednout, vešla jsem k ní a ona mě pomalu ani nezaregistrovala, tak jsem si k ní sedla a vzpomínala na všechny krásné chvíle, které jsme spolu od hříbátka prožily. Megí mi položila hlavu do klína a přerývavě dýchala, nevím jestli mě vnímala, ale bylo to strašné. Přála jsem si, aby se stal zázrak, ale.................... Strašně jsem brečela, a tak jsem se rozhodla už raději odejít, abych svou depresivní náladu na Megí ještě nepřenesla. Poslední pohled a Sbohem Megí! Pak jsem se konečně podívala na toho nového koně a chtěla jsem křičet a mlátit: Ty ryzáku, co ty tu děláš v boxu Megí, tady má být ona a né ty, ale pak jsem si uvědomil, že on za nic nemůže.. Jen k němu cítím odpor, nevím proč, ale asi proto, že se nemůžu smířit s tím, že ho Jarda koupil místo Megí, aby měl koně do provozu.
Snoopyk
Dark Wolf
Povím vám příběh o svém zemřelém koni, o jednom z mých největších kamarádů a také o tom, jak dokáže být někdy
přátelství kruté…
Všechno začalo osudného 24.prosince 2005. Dlouho jsem po tom toužila, už čtyři roky jsem to chtěla… a dnes se mi to
konečně splnilo: nedočkavě rozbaluji pod stromečkem malý úhledný balíček, ze kterého po chvíli vypadne obálka,
třesoucíma se rukama ji otevírám a čtu. Na tváři se mi objevuje čím dál širší úsměv, zvedám se a objímám oba rodiče:
Dostanu koně! Pi rozbalení všech zbylých dárků se s rodiči dohaduji, kam pojedeme koníka vybrat. Táta ví, že už dlouho
chci koníka z Německa a že chci nějákého z útulku pro dříve týrané koně. Nakonec se dohodneme že 26.prosince se
vydáme do několika již vybraných německých stájí a tam si vyberu svého vyvoleného. Večer usínám zaslepená radostí
a celá nedočkavá.
Jsou tři hodiny ráno, všude je tma, teplota dvacet stupňů pod nulou, jindy bych byla na svůj budík celá naštvaná,
dnes jsem celou noc nespala a jen toužebně se stále dívám na hodinky. Ve tři hodiny konečně zazvoní budík a já
vyskakuji z postele, po probdělé noci sice s kruhy pod očima, ale nedočkavá. Ve 3:30 jsem i s tatínkem připravená k
odjezdu a vydáváme se na naši pouť, cílem jedna stáj v německém Lipsku. Cetsa je dlouhá, jedeme pomalu, sněží a je
nevlídno. Konečně dorážíme ke stáji. Vychází nám vstříct usměvavý mladý muž, shodou okolností Čecho-Němec, takže
umí česky, což nám vyhovuje neboť žádní přeborníci v němčině nejsme ?. Pozve nás nejprve do své kanceláře kde nám
nabízí čaj a kávu a menší občerstvení a dvacet minut spolu probíráme jaký by měl být můj ihaháček. Když se ohřejeme,
tak se konečně zvedáme z pohodlných křesílek. S bušícím srdcem vcházím do první stáje. Areál je obrovský-má asi čtyři
stáje, jednu hlavní budovou a halu. Nasávám dávno známý pach koňských těl. Jako ve snách kráčím prostornou
chodbičkou a prohlížím si koníky určené k prodeji. Majitel mi ke každému řekne vlastnosti, chování, povídá mi o
minulosti. Zaujala mne jedna menší kobylka, kříženec ČT a Hannovera. je to ryzka s krásnou hvězdou na čele…prohlížím
si ji, kobylka do mě jemně naráží heboučkým nosem…je krásná, říkám si že na ni nesmím zapomenout a prozatím je pro mne favoritem číslo jedna. Majitel se baví s tátou a já dál procházím stáj. Nakonec dospěju k jejímu konci a už se otáčím že půjdu zpět když tu…z rohového tmavého boxu se ozve tiché zafrkání. Otočím se po zvuku a hledím do malých, tmavých oček. přistoupím blíž. Nečekám na povolení a automaticky odsunuji zástrčku uzavírání boxu a vstupuji dovnitř. Prohlížím si statného tmavého hnědáka. Může mu být tak kolem šesti let. Přejíždím mu po krku, po zádech, zraky mi padnou na odřené nohy a sedřenou kůži na hleznech. Koník se po mně bolestivě ohlíží…a najednou mne z mého transu vytrhne hlas: „Ne, tohohle ne, ani není k prodeji, je to takový malý zanedbaný šmudla, k ničemu bys ho neužila, poj´d se odívat ještě do té druhé stáje.“ mluví ke mně ten mladý muž, který tomu tady velí. Ptám se, proč bych měla mít dobrého koně když jsem mu dvacet minut soustavně opakovala že si klidně pořídím nějákého chudáčka ale hodného… Muž pokrčí rameny a odevzdaně si povzdychne: „Když jinak nedáš…je to pěti a půl letý valach ČT i když v jeho původu se nalézá jeden A1/1. Patřil jednomu pitomci, který ho měl již od narození. Jeho matku si koupil kvůli závodům, ale kobyla se zranila a na závody byla odepsaná. připustil ji a radostně očekával hříbě…pak se mu začal kazit chov, nic se mu nedařilo a on začal hodně pít, byl agresivní a začal týrat koně. Když se narodil tenhle kůň, surově ho hned zmlátil, tak to šlo každý den, koně dusil mlátil bičem a ve dvou letech na něj vzla ostruhy. Kůň má těžké problémy s páteří, do konce života špatný nohy…s tímhle nic nenaděláš.“ Zajímá mě už jen jedno: „Jak se jmenuje?“ a pak už jen slyším odpověď: „Dark Wolf.“
Tím vše začalo. Tím že jsem si v přepravníku odvezla Darka. Přivítání doma bylo bouřlivé, všichni nás vítali a všichni si
Darka zamilovali. Dark a já jsme si na sebe tak navykli, že za mnou chodil po celém areálu úplně všude, nechávali jsme
mu volnost, protože byl hodný, vyhovoval i ostatním koním a skvěle zapadl do hierarchie. Zažíval nejkrásnější okamžiky
svého života a nebyl sám. I já jsem byla štěstím bez sebe, Darka jsem skutečně milovala a nebyla žádná šance, že by
nás něco dokázalo odloučit, až jednou…
Jednoho lednového rána, když nám díky bohu odpadla škola, se řítím za svým miláčkem. Jako každý den ho vidím
nadšeně běhat kolem východu z výběhu a sylším netrpělivé řehtání. Dávám mu mrkvičku a odvádím si ho z výběhu.
Chystám se na trénink, Dark toho ještě moc neumí, jak byl týrán, tak žádný výcvik nepodstoupil a v německé stáji,
kde jsme ho koupili, byl odsunut a odstraněn z výcviku z neznámých důvodů. Začala jsem s ním základní jízdárenské
cviky, ktré už docela ovládal a po čase i skoky. Dnes měl být na programu náš první parkur. Nadšeně si ho osedlávám
a vyrážíme k hale. Opohybuji a skočím pár menších skůčků. Pak požádám kamarádku o stavbu parkuru, mezitím s ejen
tak procházíme kolem. Najednou slyším z druhé strany haly křik, nejasně vnímám hlas svého klubového kamaráda Ondry,
jak křičí něco, že chce v ale také pracovat on. Odpovídám, že jsem v hale sotva 40 minut a že skončím za chvíli ať
počká. Ondřej má svého koně už dva roky a jeho hlavním cílem je jezdit s ním an velké závody. Rodiče mu koupili
sporotvního koně za 200 000. To mě a Darka tedy rozhodně nemůže vyvést z míry. Parkur je postaven a my vyrážíme.
Blíží se k nám modrobílý kolmáček, výšky překážek jsou všechny do 80 cm, aby je Dark zvládl, pobízím a…..hop jsme za
překážkou. Dokonce ve správném cvalu, Dark se snaží jako nikdy, skáčeme přes vějíř a blíží s ek nám minizeď.
Pojeď Darku, hopla, hodný koníček. Otáčíme se na zelenobílý oxer…je na Darka docela vysoký, kolem 90 cm. Pobízím,
nájezd a vše vypadá dobře a pobídka HOP jsme nad skokem, letíme, je to nádhera…najednou se rozletí obrovské halové
dveře a dovnitř se vřítí Ondřej na svém hřebci. Dark ztrácí pozornost, padá do oxeru a snaží se dostat pryč, ale noha
se mu zasekla v držáku. Valí se na bok a padá i se mnou, odletím dva metry pryč a slyším ošklivé křupnutí, je mi jedno
jestli se něco stalo mně, ale hlavně se nesmí stát nic Darkovi, zmateně se rozhlížím kolem sebe jsem dezorientovaná a
najednou spatřím svého koníčka, jak se svíjí v nesnesitelných bolestech na zemi. Chci vstát a běžet k němu, ale s hrůzou
zjišťuji, že se nemohu pohnout, se slzami v očích sleduji, jak se můj koník zmítá v křečích, až se nakonec přestane
hýbat. ne, to ne, to nemůžeš, Darku…přibíhá ke mně trenérka, po chvíli přijíždí sanitka, nakládají mě na nosítka a
zavírají dveře, poslední na co mi padnou zraky je můj věrný Dark…v nemocnici jsem hysterická a chci zpátky k Darkovi,
je mi jedno že mám v hajzlu čéšky, je mi jedno že mám zdemolovanou chrupavku, je mi ukradený můj zdravotní stav.
Všechno je mi už jedno, chci za darkem, řvu na doktory, na ty senilní hlupáky, kteří se na mě jen shovívavě usmívají a
tváří se jakoby nic. vyprosím si propustku domů hned jakmile skončí vyšetření. přijíždím domů, celá rozlámaná, ale to
je mi v tu chvíli jedno. Doma je ticho, absolutní ticho, vcházím do obývacího pokoje, ani se nezuju a nesundám bundu,
přiletím jak nejrychlejimi to zraněná noha dovolí a zděšeně sleduji oba rodiče a mojí trenérku, jak sedí na sedačce,
mamka pláče, trenérka taky a táta se tváří absolutně zdrceně. „Dark to nepřežil…Dark umřel, už není mezi námi.“ „NE!“
vykřiknu v hrůze, roztřesou se mi kolena a sesypu se na zem. Můj dark, můj největší kamarád, můj smysl života…už nikdy
nespatřím ta rošťácká očka, ta kukadla, už nikdy mě Dark nebude vítat až se vrátím ze školy, už nikdy si ho
nepohladím… Domů mi přivezli jeho sedlo, uzdečku a zkrvavené bandáže…to jediné co zůstalo po mém věrném a konečně
poraženém Darkovi.
Snoopyk
Arew
Vyprávění nešťastného příběhu jednoho krásného hřebce...
Nevím proč jsem byl právě tam.Jedno,ale vím jistě,chtěl jsem zpět,zpět domů s maminkou jsem se ani pořádně nepoznal a už jsem byl tam,tam v té malé ohavné stáji.
Co jediné si nyní z věku hříběte pamatuji je jen toto a ukrutná bolest,kterou mi způsoboval ten obrovský,černý bič.Nenarazil jsem na milující lidi,to je mi jasné od začátku mého pobytu tady.Žrádla jsem ve žlabu nenašel nikdy přes moc a volného pohybu jsem si taky moc neužil.A když už tak jen s železem v hubě a s zátěží na hřbetě.Musel jsem skákat přes ohromné překážky a za chyby jsem byl bit.A prý budu bit,když to tady pokazím,ale sám nevím co nemám pokazit.Vím jen to,že pokazit to nesmím,protože mě za to čeká smrt,zlá,na jatkách.
Au,bolí to,když se mi zarývají ty ostré předměty do kůže z obou stran mého těla.Pomalu docházím až do těsného prosteru.Mám strach.Velký strach,nechci zemřít.
Dveře se otevírají a ostré předměty mě nemilosrdně bodly.Vybíhám ven z těsného prostoru do rozlehlé,ohraničené plochy.Jsem zmatený,jsem tady poprvé a nikde smilování.Au,už zase ta bolest.Ale co to?Překážka,tu znám,přes tu jsem už trénoval skoky! Železo se mi v tu chvíli ohavně zarylo do úst a nemilosrdně mě donutilo,mít hlavu úplně zdviženou.Bolí to a nemohu si změřit překážku.Nemůžu nic vnímat.Pomoc,prosím.
Nevím co dělat a tak skočím do neznáma.Cítím tupý náraz a pád mého jezdce.Neodvažuji se přemýšlet.A druhá bolest,ale tentokrát mnohem větší a silnější,pronikavější a ukrutná.Cítím jak dopadám na zem a kolem mě dopadá ještě několik kavalet. Pomalu otevírám oči,ale nemá to cenu,bolest mi nedovolí nic dělat. Vím,že nastal můj konec.Slyším asi poslední věc,nabití a výstřel...
Snoopyk
